Můj blog

8. zář, 2017

Aneb pohled za oponu. Cesta za  vytouženým cílem, s hodinu zpožděným letadlem, byla dramatická. Za deset bezbožných  teroristů vydala malá Ema, co měla čítankově mámu, maso i mísu.

Přesto stále nespokojená kopala zuřivě do našich  sedaček. Za pět hodin letu jsem napočítala pětatřicetkrát “Emičko, nezlob”. Třiašedesátkrát ”Emisku, to se nedělá” a sedmapadesátkrát “Emulko, no tak nedělej to”. Veškerou volnou výchovou její matky shrnula před výstupem z letadla její starší sestra. “Emo, chovala ses jako debil. Mám tě už  na týden dopředu plné zuby. Raději denně osmičku v práci, než tohle.”

Sklidila kopanec do holeně a zpětně inkasovala bodyček do žeber. I já jsem horečnatě zapřemýšlela o radách v příručce “Jak uštědřit bolestivý úder, aby nezanechal stopy na těle” v zoufalé snaze pomoci a hajzlika ztrestat.

Při výstupu z letadla pro nás přijel jen jeden bus, a ten se supěním odfuněl k letištní budově. Zbylí pasažéři zůstali stát na schodech přistavených k Boeingu 737. Místní tradiční vichr udělal z jejich vlasů během dvaceti minut číra, za která by se nemusel stydět nejeden punker. Starší dáma si libovala, že ušetřila za foukanou.

Po odbavení zavazadel na nás čeká u východu zubící se Slovák s cedulkou ROSOVI. Jsem dojata náklonností krajana. Přes slzy se snažím vnímat ceník za zájezdy, které si musíme zcela jistě objednat. Je jasné, že by nerad přišel o provizi. Čtyřicet euro je nejnižší taxa. Nejvíc mě zaujal ten, který jsme už kdysi absolvovali. Volně přeloženo “Vyběhnutí na sopku s jazykem na vestě”. O pět euro podražil,  ale zato z programu poznávacího zájezdu ubyl tradiční společný oběd. Místo něj budeme vypuštěni zdarma do města, kde se máme napást podle své vůle. To se nám nelíbí, máme rádi zvířata a tak volíme koupání s delfíny na lodi.  Prý s možností focení. Doufám, že mi toho delfína na tu loď za deset euro za fotku alespoň donesou. Podáme si ploutve a on dostane makrelu na přilepšení. Musíme si zájezd co nejdříve zarezervovat, delfíni jdou na dračku. Co to je, pětačtyřicet na osobu.

Konečně v hotelu! V recepci dostávám se starší dcerou welcome růži. Po donesení na pokoj vydrží nezvadnout zhruba dvě hodiny. Tedy déle než my. Ale gesto na uvítanou to je krásné. Z posledních sil vybalujeme a větráme  zabedněný pokoj, který se proměnil v plynovou komoru s teplotou kolem padesátky.

Krása! Tak zase tady. .. ostrov našich snů. Ten výhled z terasy na oceán se nikdy neokouká. Po výtečné večeři padáme do mdlob. Z ceny na účtu a z únavy. Zdá se mi o průzračné vodě hotelového bazénu a ráno se probouzím nedočkavá, až mě obejme vlídná náruč vodního světa.

Konečně k vodě ! Vybavená zpuchřelými plavkami, že kterých mi neustále všemi směry vylézají prsa a nepomáhá ani jejich omotáni leukoplastí, kterou sebou máme na otlaky, kráčím svůdně k bazénu.

Unuděný mladičký plavčík je tak nádherný, že mám chuť začít se topit. Zatím nemám odvahu. Tak jen zkušebně předstírám křeč, dokud manžel zírá z balkónu hotelového apartmá směrem k oceánu. Plavčík mě přehlíží jak zaoceánsky parník vetchou bárku. Myslím,  že právě můj drahý by byl nejvíce nadšený, kdyby se mi utonutí opravdu povedlo . Ušetřil by eura a nemusel by neustále poslouchat mé lamentace na téma "Moje bolavé koleno".

Starší dcera je vegetariánka. Podle nás  nejí vůbec a zapíjí to doušky ranní rosy. Občas se zahalí do měsíčního svitu. Tuhle jsem ji viděla spořádat hornickou porci špaget Bolognese. Při pohledu na její vystouplá žebra ji podezřívám, že si je nacpala za plavky. Já jsem měla k snídani suchý toast a zaručeně mám kilo navíc.

Vedle mě se u bazénu usídlila rodinka. Gratuluji v duchu plážovému lehátku, jak bravurně nese sto šedesát kilo těžké váhy španělské matky. Ta neustále bez kousání polyká jeden hamburger za druhým a zapíjí německým pivem. Konečně jsem, díky tomu, přišla na původ tetelícího se vzduchu nad jejím lehátkem. Její dvě kobylky jí neustále poskakují po břiše a z uvolněných plynů mě lehce pálí oči. Beru si tedy sluneční brýle, mažu se stolním olejem, žádnou padesátkou. Ať kámoši na Fejsbůku zhynou závistí, že jsem černá jako viks na boty.

Mladší dcera se z nenadání táhle rozeštká a přibíhá na lehátko. Praskla ji nafukovací žába, se kterou skočila do vody. Starší to zlomyslně a nadšeně fotí. Celá rodina držíme pietní minutu ticha a na večer vyhlašuji tryznu. Nepomáhá to. Malá řve dál a druhý den musím koupit náhradu.

Starší dcera se rozhodla jít si zaběhat. Vyběhla přes varování v 11,30 a přiběhla v těsném závěsu se dvěma Španěly ve 13,30, kdy teplota dosahuje ke třicítce. Její jazyk přilepený na vestě svědčil o tom, že měla co dělat, aby jim unikla. Odlepujeme ho limonádou a první co ze sebe vypraví je: “Nesnáším španělské ptáčky.” To bude asi tím, že je vegetariánka. Každopádně, při podmanivé délce jejich žabích stehýnek, by neměla v šortkách, které ji ledva lížou hýždě, raději vůbec vybíhat z hotelu sama. Nadšeně líčí, kterak doběhla na farmu, kde byly moc krásné kravičky. Jsem rada, že utužuje příbuzenské vztahy.

Večer je před námi a mně se podařilo vykouzlit báječnou večeři v kompletně vybavené hotelové kuchyni. Co na tom, že schází vařečky, které rozkradli nenechaví hosté. To Lečo z plechovky, které jsme dotáhli v potu tváře v kufru, můžu zamíchat i lžící. Jediné co mě naštvalo je, že tady mají taky Lidl. A taky Lečo. Ale za eura a tudíž jsme ušetřili celé dvě koruny a to v přepočtu potěší. Maso na řízky jsme si dovezli taky. Při tom, jak se zachází na letišti se zavazadly, nemusela jsem je ani naklepávat. Maso jsem přilepila zevnitř na skořepinu potravinářskou fólií.

Honem pospíchám. V místním baru dnes vystupuje senzační travesťák. Manžel stávkuje. Loni ho rozverný gay ztloukl kabelkou a vytáhl na pódium, kde musel potupně točit šňůrou korálů kolem krku. Poštvala jsem ho totiž na něj neb měl narozeniny a je zbytečně rezervovaný. Náš oblíbený číšník Jesus  ho bohužel neprozřetelně varoval a tak zůstal na pokoji sám. Tady ne tak úplně. S
příručkou “Jak zlikvidovat beze stopy zhůvěřilou ženu”.

(autorka)

Karta se obrací. Letos gay ztřískal kabelkou anglicky hovořícího hosta  u vedlejšího stolu. Starší dámu vytáhl na pódium a s průhledným trikem ji stříhá. Za hlavou ji schoval paruku a v rytmu písně  Hair spray z ní bezostyšně odstřihuje pramen za pramenem. Dáma se křižuje a bledne. Vědí to všichni kromě ní. Jako by to nestačilo,  v mžiku je u mě a během vteřiny mi na hlavě vykouzlí chochol hodný papouška Kakadu. Na své natupírované dílko vystříká půlku silně tužícího laku. Smějí se komplet všichni včetně personálu a ukazují si na mě. Lidská zlomyslnost je bezbřehá.
Za chvíli mezi publikum přiletí kalhotky velikosti cirkusového stanu a elegantně přistanou na mém sandálku. Vadu mají zásadní. Na zadku hnědý flek neznámého původu. Štítivě je odhazují zpět na pódium. Travesťák si lije cosi do pusy a hodlá tím zapálit louče. Místo toho tekutinu polyká a potácí se. Bere do ruky kořalku a kompletně zlije veškeré osazenstvo baru.
Na pokoj přicházím rozcuchaná a promočená a trochu smrdím. Rodina zděšeně zjišťuje, kdo mě přepadl. Bolí mě zase koleno, tak jdu spát.

Zítra nás čeká večer s Elvisem. Tak přeci jen žije! Věděla jsem to celou dobu.
Kde jinde než tady by se mohl skrývat? Je tu prostě nádherně. Už se nemůžu dočkat, až mi dá autogram.

Na přání aktérů, byla změněna jejich jména a téměř vše se nezakládá na pravdě. Jen se nudím na dovolené a chtěla jsem vás rozesmát.

V případě, že byste někdy v budoucnu rádi letěli s námi na Tenerife, neváhejte mě kontaktovat.

V úctě vaše Šárka.

 

8. srp, 2017

A je to zase tady. Občas mě posedne myšlenka, že stárnu. Míváte to taky? A pak zpravidla přijde moment, kdy musím nutně světu a potažmo i sobě neprodleně dokázat, že ještě pořád za něco stojím.

http://sarkavanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=617727

22. led, 2017

Sedím a občas klimbám u televize, zvuk nastavený do optimální hladiny. Seriál, který právě běží, je přitom ten nejzáživnější, co jsem kdy sledovala od roku osmdesát devět. Kvůli reklamě jeden díl ovšem nakyne na délku Titanicu.

Najednou na mě zařve afektovaná paní, že musí mít nutně svoji vagínu pod kontrolou! Zařvu vždy zpátky na ni, aby si toho už nechala a uklidnila se použitím vložek značky Jauvajs z jemného bodláčí. Každá žena, která by byť jen na chvíli opomněla, že každý měsíc má své dny, si může být co půl hodiny jistá, že na to nikdy až do klimakteria nezapomene.

Dcerka běhá po domě a prozpěvuje: "Vagííína, vagííína"... Okřiknu ji, a tak demonstrativně s ohrnutým rtem ukazuje dětskou knihu plnou obrázků vagín a varlat, aby mě ujistila, že to říká správně. O tom fakt nepochybuji.

 Jsem netrpělivá, jak to tedy dopadne. Vezmou se ti dva nebo ne? Najednou na mě z obrazovky vystrčí vousatou bradu chlap. Nebo kozel? Vážně je to úplně jedno. Ten pukl alespoň mlčí  a docela válí kopytem kulečník. Chlápek na rozdíl od něj děsně zpívá a snaží se mě přesvědčit, že celé léto budu potkávat šílence v helmách na motorce a občas si dám něco děsně přeslazeného co dozrálo k pití na polích a taky to zajím slanými keksy. Musím taky počítat s tím, že na mě vyftěkne uflintaný Ftefan Fofola.

A jejda, seriálová krasavice inteligentní, blonďatá. Ona bere drogy? No fuj, že se nestydí! Ale vagínu nemá evidentně pod kontrolou, koukám. Vůbec neví, kterému z hochů by ji dříve zapůjčila do užívání. No safra! Ale nechám se ukonejšit a děj seriálu mě nese dál a zase v poklidné hladince zvuku. Budu si ale opravdu muset pořídit lék, který se postará o moji vagínu. Pro jistotu. A zatím budu své intimní partie poctivě a pravidelně ošetřovat zásadně chilli, a co zbude, nasypu do guláše. Anglicky je to sice významově osvěžení, ale pro našince ukrutný palivec. Mezi tím při těchto úvahách oceňuji herecké výkony a zdatného scenáristu, který mě dovedl i s celou rodinou přikovat každý týden a dokonce dvakrát k obrazovce. Většinu dní na ni totiž stejně jen kálí mouchy a sedá prach. Na zprávy se preventivně taky nedíváme. Od té doby mi přestal tik pod pravým okem a mému drahému zase lépe tráví a nepálí ho žáha.

Přepínám na jiný program, než se přežene reklamní smršť. Starší film. Pán se opaluje na dece v ponožkách a snaží se z termosky na čaj pomocí lžíce napojit malé dítě. Pak dělá talíř z igelitu, který klade na vyhrabanou jámu v trávě. Batole se do ní málem vnoří hlavičkou a hodlá pít jako pejsek. "To je čuňárna," řve na něj starší pán.

Opět přepínám, rodina po mě hází polštáře ze sedačky. Zelený pidimužík přiškrceným hláskem přikazuje, ať jdu dělat bramborový salát a smažit řízky. Prý nás letos čekají Vánoce v létě. Ježíši, to zas bude fronta na stromky! Jako by nestačilo, že zimy pán bůh vyškrtl ze svého diáře a léta jsou tak horká, že se holubi pečou v letu. Akorát tvrdošíjně nelétají do huby. Chudák dabér zralý na operaci hlasivek ještě z posledních sil zaskřehotá, ať si koupíme určitě ty skvělé tablety.

Házím do sebe tedy nějaké na uklidnění. Pak vstávám od televize a jdu spát. Zbytek rodiny se statečně snaží dosledovat seriál a v zádech slyším mega dávku v kadenci TA-TA-TA-TA... a mám chuť rozštípat první červenou židli, která se mi postaví do cesty...

Usínám a marně přemítám, co to vlastně v té televizi vůbec dávali. Zelený mužík seděl na červené židli a prodával frustrovaným ženám komfortní tampóny, co skvěle zachycují tekutinu, batoleti, co chtělo pít z louže, nasypal do očí chilli.

A pak se mé nitro noří do tmy... jeden zelený mužík, druhý zelený mužík... třetí... čtvrtý... dobrou noc.

Hele, vlastně... a vzali se ti dva, nebo nevzali?

 

P. S. A aby toho nebylo málo. Dcerka na mě dnes zařvala na celou ulici od sousedů ze zahrady: "Maminkooo, maminkooo v televizi dávají zrovna "tvoji" vagínu!" Snažila jsem se být na balkónu neviditelná. " No fááákt, sousedovic děda na ni zrovna kouká !"

 
Zdá se, že na tuto tématiku zareagovali i umělci vystavující na letošním Berlínském bienále. Kontrola vagíny pomocí selfie tyče.Cool

19. pro, 2016

Žena ve středním věku prý občas zešílí a prohání zajíčky. Tak tohle mám už vážně za sebou. Zajoch si mě našel sám a pořídila jsem si ho domů nastálo, čímž mi tahle starost odpadla.

Děkuji za případnou podporu v literární soutěži. Za každá procenta hlasu lidu předem děkuji.

http://www.ceskohledaspisovatelky.cz/soutezni-texty.php?text=S2E

13. říj, 2016

"Soutěžní příspěvek

Téma: Zaměstnání

Mít zaměstnání je jistě povznášející pocit. Je skvělé být součástí celku, který vytváří hodnoty, být na výši. Ale celek vytváří jednotlivci, kteří dokážou tomu druhému udělat ze života peklo. A jak už to tak bývá, najednou je člověk na vše sám.Je otřesné, jak se v současné společnosti mnohdy s lidmi zachází. Mít práci za každou cenu, nebo rezignovat?


Čtěte dál a podpořte mě v soutěži.
Za Vaše případné hlasy předem děkuji!"

http://www.ceskohledaspisovatelky.cz/soutezni-texty.php?text=K83